I když havarijní a logické funkce jsou naprogramovány tak, jak by měly být, a regulační smyčky podle historických dat udržují stabilní hodnoty, při postupném nastěhovávání uživatelů  a technologií do budovy a přechodu z režimu stavby na každodenní běžný provoz dochází ke změně poměrů v budově. Zvýší se počet osob v místnostech a začnou pracovat výrobní i kancelářské stroje, což znamená tepelné zisky.

V obchodech zase dochází k většímu provozu v zóně pokladen a tepelným ztrátám zasklenými plochami či vlivem naskladňování v zimě. Ačkoli záznamy dokazují dodržování požadovaných parametrů prostředí, nemusí to znamenat, že budovu by nebylo možné provozovat úsporněji – a i když v roce 2014 očekáváme mírný pokles ceny některých energií, proč neušetřit třeba servisní náklady na údržbu technologie budovy?

Následné doregulování systému, takzvaný postcommissioning, není u našich staveb příliš rozšířené. Důvody má každá strana svoje: profese měření a regulace na to nemá čas a peníze (a často ani zaplacené faktury od stavební firmy), a ostatně – je přece předáno. Provozovatel nemusí funkcím technologií příliš rozumět, takzvaný komfort má vždy přednost, i kdyby to znamenalo přetápění a zbytečné větrání.

Hlavně když jsou radiátory teplé a nikdo si nestěžuje. (Tento přístup často zaznamenáváme  u úřadů státní správy, podniků vlastněných obcemi  a podobných zařízení.) U prostor s nájemci je to ještě snadnější, tam se přece energie přefakturovávají dále. Klíčovou roli hraje technický správce budovy, který často nebývá energetikem nebo nemá pro záplavu dalších povinností na tyto úkoly čas ani myšlenky. Jakmile získáme jeho zájem, je napůl vyhráno.

Úloha je o to obtížnější, že vyžaduje spolupráci více zúčastněných profesí: nemá příliš smysl hrát si s nastavením ekvitermních křivek, je-li topný systém hydronicky nevyvážen a čerpadla „pro jistotu“ nastavena na nejvyšší stupeň. Bohužel, jako první musí svou práci odvést technologové; jejich úkolem je zrevidovat nastavení regulačních prvků, proměřit průtoky vody i vzduchu a zkontrolovat, zda skutečné provedení topného systému či vzduchotechniky odpovídá charakteru provozu zásobovaných prostor.

Pro nájemce často představují náklady na provoz budovy zanedbatelnou položku v rozpočtu – v případě významné české banky se jedná o 2 – 3 % celkových nákladů a je tedy jednodušší ušetřit například na nákladech personálních, než snížit spotřebu energií třeba o 8 %, což by pro firmu představovalo nákladovou úsporu asi dvě promile.

V případech, kdy má ale potenciál k úsporám pro uživatele význam, je řešení až překvapivě jednoduché: revize řídicího systému s prokazatelnými výsledky, tedy nejprve měřit, pak provést opatření a následně je vyhodnotit v peněžních jednotkách. K tomu je již potřeba přizvat energetického auditora. „Vedlejším efektem“ zaregulování je vyšší životnost technologií (např. pohony ventilů jsou méně namáhány, ventilátory spínají méně často) nebo dokonce snížené riziko poškození technologií například zámrazem vzduchotechnických jednotek. Má-li dodavatel měření a regulace dostatek kapacity na to, aby předvedl možnosti úspor v několikaměsíčním zkušebním provozu na vlastní náklady, otvírá se před ním nový obchodní segment.

Příkladem může být tříměsíční provozování dvou filiálek jednoho z největších řetězců supermarketů v České republice během září až listopadu 2013. Motivace pro obě strany byl dohodnutý podíl na úsporách. U jednoho z marketů se podařilo pouze pomocí provozních opatření uspořit bezmála
250 000 Kč, tedy 40 – 60 000 Kč měsíčně. Provozovatel plánuje rozšíření zkušebního provozu na další objekty a v lednu proběhla prezentace výsledků na mezinárodní úrovni.

Vidíme-li budoucnost v ekonomice orientované na služby, tak následné zaregulování systému - či chceme-li odborné provozování technologií budov - je přesně tou cestou, na níž profitují všechny zúčastněné strany.